Zemřel Honza Vlasák

ROZLOUČENÍ S HONZOU VLASÁKEM PROBĚHLO U KAPLIČKY

Z proslovu starosty obce:

Vážení přítomní, přátelé, kamarádi z cest, z hor i od táborových ohňů,

sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s člověkem, jedním z nejvýznamnějších rodáků naší obce, který neprocházel životem po vyšlapaných chodnících, ale s kolem a batohem si razil své vlastní cesty. Odešel Jan Vlasák – Honza, Frenk, Džony, pro mnohé z nás absolutní legenda, ikona cyklotrempingu, spisovatel s břitkým humorem, a především svobodný poutník, který si vystačil s málem a dokázal mnoho. 

Obec Moravské Knínice a všichni její obyvatelé, kteří ho osobně znali, na něj budou vzpomínat jako na skromného člověka s otevřeným srdcem a připraveným vždy komukoliv pomoci. 

Když se podíváme na Honzův život, vidíme mapu světa protkanou stopami jeho pneumatik a vzpomínkami lidí z mnoha zemí, které na svém picyklu navštívil. Od rodných Moravských Knínic až po drsný severní Nordkapp, od horké Indie a Mexika přes divokou Albánii až po břehy Bajkalu. Všude tam zanechal kousek svého srdce a z každé té cesty nám přivezl to nejcennější – lidskost, nadhled a příběhy, které nás na jeho přednáškách i v knížkách dokázaly rozesmát k slzám.

Jeho začátky přitom patřily výškám. Jako horolezec zdolával skály a objevoval krásu hor z vrcholků Tater či Kavkazu. 

Když pak vyměnil lana za dvě kola, neztratil nic ze své odvahy. Stal se pionýrem skromného, čistého cestování. Ukázal nám, že k objevování světa není potřeba drahé vybavení, plná peněženka ani moderní navigace. Stačilo mu jen to nejnutnější, odvaha, otevřená mysl a jeho slavné životní krédo: „Škoda času na shánění peněz, ten se dá využít líp.“ A on ho využil do poslední chvíle. I ve věku, kdy jiní odpočívají, stále sedal do sedla a překonával extrémní výzvy.

Honza miloval lidi. Ve svých knihách nepopisoval jen památky, ale s nesmírnou trefností a humorem glosoval setkání s domorodci i našinci. Dokázal najít společnou řeč s každým, koho na cestě potkal. Byl to člověk s obrovským optimistickým duchem, který kolem sebe šířil radost.

Říká se, že poutníci neumírají, pouze odcházejí na svůj poslední, nejdelší vandr. 

Honzova pozemská cesta se nečekaně uzavřela tam, kde to měl rád – v přírodě, v rodném kraji, rodných Kynicích. Přestože nám bude jeho svérázný smích, vtip a vyprávění nesmírně chybět, stopa, kterou v nás zanechal, zcela jistě nikdy nezmizí. 

Děkujeme Ti, Honzo, za každou napsanou řádku, za každou prosmátou přednášku, za inspiraci a za to, že jsi nás učil žít skromně a s lehkostí.

Ať jsou Tvé nebeské cesty bez defektů, vítr Ti fouká vždy do zad a tam nahoře na Tebe čekají ty nejkrásnější výhledy.

Honzo, šťastnou cestu na Tvém posledním vandru a sbohem!