Významný krajinný prvek Stráňky - zastavení 2

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné

Řád: bobotvaré

Čeleď: bobovité

Rod: čilimník 

 

Je to malý, 10–30 cm vysoký plazivý keř s pokrouceným, poléhavým kmínkem. Rovněž větévky jsou poléhavé, na konci vystoupavé, s jemně a hustě přitiskle chlupatými letorosty; starší větvičky jsou lysé. Nesou trojčetné, dlouze řapíkaté listy s eliptickými nebo obkopinatými lístky, které jsou krátce řapíčkaté a zhruba 7–20 mm dlouhé a 3–6 mm široké, na líci jsou lysé, na okrajích a na rubu opět hustě hedvábitě chlupaté.

Zhruba 2 cm velké květy vyrůstají po dvou či po třech na kratičkých brachyblastech v úžlabí listů po stranách loňských větví. Jsou rozlišené na zelený, chlupatý, dlouze trubkovitý kalich a jasně žlutou korunu motýlokvětého tvaru. Rozkvétají před rašením listů a následně kvetou i na olistěné rostlině, zhruba od dubna do června. Plodem je 20–35 mm dlouhý, hustě přitiskle chlupatý lusk na bázi s dlouho vytrvávajícím kalichem, obsahuje 2–3 mm velká, lesklá, hnědá semena.

 

Člimník řezenský je světlomilný a teplomilný druh vyrůstající na suchých úzkolistých i širokolistých trávnících), v lesních lemech zejména borových lesů a teplomilných doubrav, na lesních světlinách a křovinatých stráních. Osídluje vysychavé, mělké, písčité nebo kamenité a živinami spíše chudší půdy na silikátovém, sprašovém nebo i vápencovém podloží.

 

Je druhem středoevropského a východoevropského rozšíření. V ČR se vyskytuje dosti hojně v jižní a severozápadní Moravě, povodí Labe, střední a severní Čechy. 

V českém Červeném seznamu ohrožených druhů z roku 2017 je zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost, zákonem chráněn není.

 

4-6

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: hvozdíkotvaré 

Čeleď: hvozdíkovité 

Rod: hvozdík 

 

Víceletá trsnatá rostlina. Lodyhy jsou přímé, nevětvené, lysé a nahoře čtyřhranné. Listy čárkovité a špičaté, 2-5 mm široké (přízemní jsou užší), na okraji drsné, odstálé a na bázi krátce pochvovitě srostlé. Kvetoucí lodyhy jsou 10 až 50 cm vysoké. Na lodyze se z pravidla nachází jeden květ, občasně může být i více květů (svazeček 2-6 květů). Kalich je válcovitý, 14-18 mm dlouhý, lysý a nahoře červenohnědý s pěti trojbokými zuby. Koruna je červená, nachová, vzácně bílá, s pěti okvětními lístky, které jsou 6-12 mm dlouhé a vpředu zubaté. Tyčinek je 10, prašníky jsou tmavě fialové. Plodem je tobolka. Kvete od června do srpna.

 

Roste na výslunných skalách a svazích, na mezích, suchých trávnících, skalních stepích a v lesních lemech. V pásmu od nížin do podhůří po celém území ČR, a to v několika poddruzích.

Poddruhy:

Jen na hadci roste vzácný hvozdík kartouzek hadcový.

Hvozdík kartouzek sudetský je úzce endemickým poddruhem Hrubého Jeseníku.

Na hranicích ČR se Slovenskem a na Slovensku je k nalezení několik dalších poddruhů.

Hvozdík kartouzek širokolistý roste od Boskovic na východ. Na Slovensku se vyskytuje v okolí Topoľčan, Ráztočna u Prievidzy, Šútova u Martina a Malužnické v Nízkých Tatrách.

Hvozdík kartouzek horský je endemit Karpat.

Hvozdík kartouzek skalní je poddruhem rostoucím ve východních Karpatech. Na Slovensko vůbec nezasahuje, ovšem populace na Bukovských Vrchách se mu velmi blíží.

Lidové názvy

Hvozdík kartouzek se pro zářivou barvu květů hojně používal do kytiček a věnců i k ozdobě, a i když není léčivý, má řadu lidových názvů, například: hvozdík slzička, karafiat slzička, planý karafiát, slzičky, slzičky P. Marie

Zajímavosti

Druhové jméno dostal údajně proto, že kartuziánští mniši tuto rostlinu dříve často pěstovali ve svých zahradách.

Rostliny čeledi hvozdíkovitých se vyznačují tím, že obsahují saponiny, které ve svých kořenech obsahuje také hvozdík kartouzek.

Nejčastějším opylovačem, díky zářivé barvě květu, jsou motýli.

 

6-8

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: hvězdnicotvaré 

Čeleď: hvězdnicovité

Podčeleď: bodlákové 

Rod: pupava 

 

Bylina s velmi krátkou lodyhou, nevětvenou a hustě listnatou. Květní úbor sedí uprostřed přízemní růžice. Podlouhlé listy, 1–2krát peřenoklané, jsou nestejně ostnitě zubaté, bodlinaté a tuhé. Úbory mají vnější zákrovní listeny lupenité, vnitřní suchomázdřité, tuhé a ostře špičaté, na líci bílé, na rubu žlutavé. Jednotlivé trubkovité květy jsou až 17 mm dlouhé, bělavé nebo růžové. Plody (nažky) jsou až 5 mm dlouhé a mají pérovitě štětinatý chmýr.

 

Kvete od července do září, opylována je hmyzem.

 

Rozlišují se dva poddruhy:

Carlina acaulis subsp. acaulis  květenství má přisedlé

Carlina acaulis subsp. Simplex květenství s krátkým stonkem

 

Roste ve střední, jihovýchodní a východní Evropě a na Kavkaze. Vyskytuje se až do nadmořské výšky 2800 metrů. V Česku je hojná na suchých lukách, pastvinách, mezích, křovinatých stráních.

 

Obsahuje silici (1,25 %) s hlavní složkou karlinaoxidem s antibakteriálním účinkem a karlinenem, dále třísloviny, pryskyřici a 18–20% inulinu. Působí diaforeticky a diureticky a povzbuzuje chuť k jídlu.

 

Pupavu je možno po odstranění nažek a listů konzumovat. Jí se bílá podsada úboru. Struktura je podobná kedlubně, zatímco v chuti je cítit inulin (jako u topinamburů) s mírným ovocným nádechem

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: hluchavkotvaré 

Čeleď: jitrocelovité 

Rod: rozrazil 

 

Vytrvalá bylina z čeledě jitrocelovité.  Kvete v červnu až září. Je původním druhem v Evropě a Africe. Druh je pěstován jako okrasná rostlina v různě barevných kultivarech na zahradních záhonech nebo ve skalkách či suchých zídkách. Preferuje slunečné polohy a propustné půdy, je vhodný i pro místa bez zálivky. Množí se semeny, ale i dělením trsů.

 

Rozrazil je vysoký 20–70 cm. Listy jsou dlouze vejčité, v přízemní růžici, z níž vybíhají stonky s klasovitým květenstvím. Květ je fialový či růžový. Kalich čtyřcípý, chlupatý, téměř až k bázi dělený, květy kratičce stopkaté nebo přisedlé, koruna dvoupyská. Plodem je tobolka.

 

Vědecké názvy

Podle webu biolib.cz je pro rostlinu s označením Veronica spicata používáno více rozdílných názvů, například Hedystachys spicata, Pseudolysimachion porphyrianum, Veronica clusii, Veronica hybrida, Veronica longifolia a mnoho dalších.

 

České názvy

Podle biolib.cz je pro rostlinu s označením rozrazil klasnatý používáno více rozdílných názvů, například čestec klasnatý nebo úložník klasnatý.

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: hvězdnicotvaré 

Čeleď: hvězdnicovité 

Podčeleď: čekankové 

Rod: kozí brada 

 

Je to až jeden metr vysoká luční bylina kvetoucí počátkem léta za slunného počasí poměrně velkými, světle žlutými až zlatožlutými květními úbory. V české přírodě se vyskytuje ve dvou poddruzích, které se mj. liší výškou lodyhy a velikosti úborů. Jsou to: kozí brada luční pravá, kozí brada luční menší 

 

Rostlina je rozšířena téměř po celé Evropě a dále východním směrem do Asie roste v ruské západní Sibiři, v Turecku i ve středoasijském Kazachstánu. Druhotně byla zavlečena do Spojených států, Kanady, na ostrovy Karibiku, do Argentiny i na Nový Zéland.

V České republice roste sice od nížin do podhůří, ale s nestejnou četností. Nejhojnější je na západě Čech, naopak na jihu Čech i Moravy je vzácná.

 

V prvém roce vyroste ze semene listová růžice a z ní druhým rokem vyrazí obvykle jediná květná lodyha. Při kvetení již bývá růžice suchá, po dozrání semen celá rostlina uhyne. Roste na loukách, pastvinách, mezích, na travnatých okrajích cest i na náspech a rumištích. Požaduje plné slunce a středně vlhké stanoviště, na výživnosti půdy závisí velikost rostliny.

 

Dvouletá rostlina s jednou lodyhou, dlouhou od 30 do 100 cm, vyrůstající ze svislého vřetenovitého kořene. Lodyha je přímá, často fialově naběhlá, jednoduchá nebo větvená a pod zákrovem ztlustlá. Přízemní listy v růžici i střídavé lodyžní vyrůstají z pochev a jsou čárkovité, poloobjímavé a podélně žilnaté. Jejich celokrajné, ostře špičaté čepele bývají 4 až 7 cm dlouhé a ve střední části 0,5 až 1,5 cm široké, směrem vzhůru se zmenšují. Lodyhy i listy obsahují bílý latex.

 

Na vrcholu lodyh a jejích větví vyrůstají 1,5 až 4,5 cm velké úbory se sírově žlutými až zlatožlutými kvítky. Jednořadý zákrov mívá osm až třináct, na bázi srostlých zelených listenů s úzkým blanitým okrajem. Úbor s bezplevým lůžkem je tvořen 20 až 50 oboupohlavnými jazykovitými kvítky s ligulou s pěti zoubky. Pět jejich prašníků je srostlých do trubičky, ta je v horní části fialově zbarvená a prorůstá jí žlutá blizna. Kvítky se mohou opylit vlastním i cizím pylem, který přináší hmyz slétající se za nektarem. Kvete od května do července.

 

Úbory se za slunného počasí otvírají časně zrána a již před polednem se zavírají. Přitom se větší obvodové kvítky sklápění nad menšími ve středu terče a svými prašníky se dostávají nad jejich blizny. Za deštivého počasí se úbory vůbec neotvírají.

 

Plodem je tmavá, protáhlá nažka 1,5 až 2,5 cm dlouhá, která má výrazný zobánek s 1,5 mm dlouhým chmýrem, jehož pérovité chlupy jsou spleteny dohromady. Tím se chmýr stává pevnější a může být větrem odnesen do větší vzdálenosti. Po uzrání zůstávají nažky s chmýrem ještě dlouho na rostlině, vytvářejí až 8 cm chlupatou kouli.

 

Z kozí brady luční se v lidové medicíně zužitkovává dužnatý kořen, zevně hnědý a uvnitř bílý, který roní bílé mléko. Sklízí se po odkvětu rostliny, suší se nebo maceruje. Lze jej použít při onemocnění jater, žlučníku, při zánětech močových cest i vně při kožních nemocech. Mladé listy jsou v době, kdy ještě neobsahují latex, vhodné do zeleninových salátů, později se stávají hořkými a rostliny většinou ani nejsou spásány býložravou zvěří.

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: miříkotvaré 

Čeleď: miříkovité 

Rod: máčka 

 

Víceletá ostnitá bylina, v květu kulovitého obrysu až 60 cm vysoká bělavě zelené barvy. Hojná na stráních, pastvinách, mezích a náspech v teplejších oblastech.

 

Květy jsou uspořádány v hlávkách, které jsou složeny v okolících. Květenství se po dozrání semen s celou rostlinou odlomí a vytvoří diasporu ve formě stepního běžce, který vysévá semena. Pro své ostnité listy bývá často považována za bodlák. Na máčce parazituje vzácná nezelená rostlina z druhu záraza – Orobanche amethystea.

 

Rostlina obsahuje esenciální oleje, saponiny a třísloviny.

V léčitelství je nať užívána k podpoře vykašlávání, proti zánětům močových cest, k čištění krve, k rozpouštění močových kamenů a jako afrodisiakum.

Vzhledově atraktivní rostlinu je možné použít do suchých vazeb.

Je to medonosná rostlina.

Vyskytuje se v oblastech Evropy a západní Asie. Areál rozšíření sahá od severní Afriky, přes jižní a východní Evropu, až po Kavkaz, Írán a Afghánistán. Severní hranici rozšíření tvoří Německo a Nizozemsko, na britských ostrovech je rostlina vzácná

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: bobotvaré 

Čeleď: bobovité 

Rod: kručinka 

 

Je to žlutě kvetoucí, vytrvalá, keřovitá, planě rostoucí rostlina z okrajů lesů a křovinatých strání. Tento druh rodu kručinka v České republice roste roztroušeně až hojně, vyjma nejvyšších poloh.

Evropský druh, který je původní téměř v celém světadílu a druhotně roste pouze ve Skandinávii a v oblasti Alp. Izolované výskyty se nacházejí v horských oblastech Malé Asie.

 

Menší keř nebo polokeř, vysoký 50 až 150 cm, s četnými větvemi přímými nebo vystoupavými. Má obvykle krátký nadzemní kmínek, vyrůstající ze silného kůlovitého kořene. Jeho větve jsou jednoduché nebo slabě či silně rozvětvené, mírně podélně rýhované, lysé nebo řídce chlupaté. Listy vyrůstající střídavě jsou téměř přisedlé a jednoduché. Jejich čepele, dlouhé 1 až 5 a široké 0,5 až 1 cm, jsou tvarově velmi proměnlivé, obvykle jsou elipsovité až kopinaté, na vrcholu zašpičatělé nebo zaoblené, na horní straně bývají lysé a na spodní straně a po okraji řídce chlupaté.

 

Květy, dlouhé 10 až 15 mm, rostou na krátkých stopkách na vrcholech letorostů. Vyrůstají po jednom z paždí listům podobných listenů a vytvářejí bohaté, vzpřímené, koncové hrozny nebo jehlanovité laty. Pohárkovitý kalich, asi 5 mm dlouhý, je nezřetelně dvoupyský, horní pysk má cípy dva a spodní tři, cípy jsou téměř stejně veliké a před zralosti opadávají. Zlatožlutá nebo bledožlutá koruna, 10 až 15 mm dlouhá, má široce vejčitou a vykrojenou pavézu s krátkým nehtem, špičatá křídla jsou podlouhlá a podélný člunek je rovný. Tyčinek je deset a jsou jednobratré, podlouhlý semeník nese zakřivenou čnělku. Rostlina kvete od června do srpna, opylována je včelami a čmeláky.

 

Plodem je plochý, hnědý, slabě členěný lusk asi 2 cm dlouhý, rovný nebo mírně srpovitý, který obsahuje 5 až 10 semen. Ta bývají okrouhlá, zploštělá, hnědá až černá a mají v průměru 2,5 mm.

Celá rostlina obsahuje 0,3 až 0,8 % škodlivých chinolizidinových alkaloidů, mezi které patří hlavně cytisin, N-methylcytisin, anagyrin, lupanin a tinktorin, jež jsou nebezpečné především pro ovce a krávy. Tyto látky jsou stabilní a při sušení se téměř nerozkládají, v omezené míře se ničí při silážování. Intoxikace obvykle nastává po zkrmování sena ze suchých podhorských luk.

 

Při nárazovém požití se projeví příznaky otravy, slinění, pocení, říhání, zvracení a snížená pohyblivost končetin, při dlouhodobém může nastat smrt následkem selhání dechu. Chronická intoxikace malými dávkami se projeví při vrhu mláďat, která se rodí znetvořená a neschopná života.

Mimo výše uvedené alkaloidy obsahuje rostlina i flavonoidy, hořčiny, třísloviny atd. Sušená kvetoucí nať byla používána v léčitelství, kde působila močopudně, zlepšovala látkovou výměnu a průchod krve cévami i ledvinami a zvyšovala krevní tlak. Užívala se dále při dně, ledvinových kamenech, infekcích močových cest a proti otokům. V dávné minulosti se věřilo, že dokonce dokáže vyléčit i choleru, staroslověnsky „kročinu“, odtud i rodové jméno.

 

Rostlina obsahuje v listech i květech též žlutá barviva genistein a luteolin, kterých se kdysi používalo k barvení plátna a vlny. Odtud pochází i druhové jméno „barvířská“.

 

Je pěstována jako okrasná dřevina. Byly vyšlechtěny kultivary s názvy 'Plena', 'Royal Gold' a další.

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: miříkotvaré 

Čeleď: miříkovité 

Rod: sesel 

 

Sesel je rod rostlin z čeledi miříkovitých, které se vyskytují asi v 80 druzích v Evropě a Asii. V české přírodě volně vyrůstají čtyři druhy, žádný z nich není příliš rozšířen ani se ekonomicky nevyužívá.

 

Dvouleté nebo krátce vytrvalé rostliny vysoké 10 až 300 cm. Jejich pevné, rýhované, málokdy duté, jednoduché nebo jen málo větvené lodyhy vyrůstají z kůlovitého kořene a občas vespod dřevnatí. Sesele mívají listy přízemní i střídavé lodyžní přisedlé nebo krátce řapíkaté. Jejich nejčastěji trojúhelníkovité čepele bývají dvou až čtyřnásobně zpeřené s niťovitými úkrojky. Květy mají uspořádané do složených okolíků se sporými nebo zcela chybějícími listeny. Okolíky jsou tvořeny četnými okolíčky s vyvinutými volnými nebo srostlými listeny.

 

Květy jsou cyklické, protandrické, mají pět krátkých, tupých nebo ostře zahrocených vytrvalých kališních lístků a stejný počet volných, větších korunních lístků obsrdčitého či elipsovitého tvaru, které bývají bílé nebo načervenalé. V květu je pět volných tyčinek se žlutými nebo fialovými prašníky a dvouplodolistový spodní semeník, který má dva oddíly po jednom vajíčku, nektariový terč i čnělku s hlavičkovitou bliznou. Květy jsou opylovány drobným létajícím hmyzem.

 

Plody jsou okrouhlé, podélně elipsoidní nebo vejčité, lysé či chlupaté dvounažky, nejčastěji s pěti podélnými žebry a drobným, pětizubým kalichem na vrcholu. Dvounažky, jejichž vzhled je důležitým identifikačním znakem pro taxonomii, se rozpadají na dva plůdky, kterými se sesele rozmnožují.

 

Rod sesel je poměrně variabilní a občas ještě nejsou pevně stanovené rozdíly mezi jednotlivými druhy či poddruhy. V evropské přírodě roste asi 35 druhů a některé z nich se vyskytují v četných poddruzích. 

 

 

Říše: rostliny 

Podříše: cévnaté rostliny 

Oddělení: krytosemenné 

Třída: vyšší dvouděložné 

Řád: štětkotvaré 

Čeleď: zimolezovité 

Rod: hlaváč 

 

Je to druh byliny se světle žlutými květy rostoucí na sušších písčitých půdách.

 

Rostlina je rozšířena od Střední Evropy přes východní Evropu a jižní Sibiř až po Bajkal a přilehlé severozápadní oblasti Mongolska a Číny. V Evropě je západní hranici výskytu Česká republika, na severu je to Baltské moře na jihu střední Balkán. V Asii zasahuje na jihu až po pohoří Kavkaz a Altaj. Nejčastěji roste v suchých travnatých oblastech, okolo výslunných skalnatých svahů, podél cest a na suchých okrajích lesů a křovin, od nížin až po pahorkatiny. Nesnáší vlhko nebo trvalé přemokření. Na území České republiky se vyskytuje roztroušeně až hojně v teplejších oblastech.

Je to rostlina převážně vytrvalá, jen někdy se chová jako dvouletá, po odkvětu usychá. Květonosná, mírně rozbrázděná lodyha, vyrůstající v chomáčích nebo jednotlivě z vřetenovitého kořene, je přímá nebo zřídka vystoupavá. V horní polovině je rozvětvená, dosahuje výšky 40 až 70 cm. Vedle ní vyrůstá přízemní listová růžice, ze které vyraší lodyha s květy až příští rok. Růžice je tvořena nesouosými řapíkatými listy s listovými čepelemi dlouhými 5 až 10 cm. Mají tvar podlouhle eliptický nebo lyrovitý s pilovitým zoubkováním, v době květu již usychají. Vstřícné přisedlé nebo polopřisedlé lodyžní listy jsou až 10 cm dlouhé, nejspodnější jsou podobné listům v růžici nebo tvoří varianty od listů celých až k listům zpeřeným v jemné úkrojky, výše na lodyze však jsou listy většinou i dvakrát lyrovitě peřenolaločné nebo peřenosečné, rozdělené až po hlavní žilku v úzké postranní laloky, které jsou opět podobně rozeklány. Listy jsou heterofilní a jednotlivé části listů bývají nesymetrické. Lodyhy a listy jsou oboustranně porostlé krátkými chlupy. U starší rostliny vyrůstá z jednoho kořene více růžic i lodyh, běžně snáší mráz do -20 °C.

 

Jednotlivé nevonné oboupohlavné pětičetné květy vyrůstající v paždí listenů a vytvářejí strboul o průměru 2 až 3 cm na dlouhé stopce. Ten je podepřen nálevkovitým zákrovem tvořeným zelenými úzkými ochlupenými listeny. Květy jsou umístěny na plevnatém, skoro plochém květním lůžku, které nabývá po odkvětu typický vejčitý tvar. Korunní lístky jsou světle žluté, kališní štětiny 3krát delší, než koruna jsou červenohnědé. Květy, s trvalým kalichem rozděleným na 5 štětin, mají spodní semeník sedící v pohárkovitém zákrovečku se suchomázdřitým okrajem. Z trubkovité 5cípé koruny vyčnívají 4 tyčinky se šafránově červenými prašníky nebo čnělka s jednoduchou bliznou. Okrajové květy jsou jen o málo větší než střední.

 

Hlaváč žlutavý má květy výrazně protandrické (prvoprašné), které mají zabránit opylení vlastním pylem. Květy ve strboulu dozrávají a otvírají se postupně od obvodu do středu, v této etapě začínají postupně z květů vyčnívat tyčinky s prašníky ve kterých postupně uzrává pyl. Až se vypráší pyl ze všech květů ve strboulu a tyčinky ustoupí, vysunou se z korun květů čnělky s bliznami a očekávají pyl květů z jiného strboulu dozrávajícího později. Rostliny kvetou od července do října, opylovány jsou létajícím hmyzem.

 

Plodem je nažloutlá elipsoidní nažka velká 2,5 mm s 5 ryšavými kališními osinami dlouhými až 7 mm. Je obalena vytrvalým zákrovečkem, jehož později rozložený okraj vytváří blanitý lem nažky a napomáhá rozšiřování semen větrem

 

Teucrium chamaedrys  

 

Říše: rostliny

Podříše: cévnaté rostliny

Oddělení: krytosemenné

Třída: vyšší dvouděložné

Řád: hluchavkotvaré

Čeleď: hluchavkovité

Rod: ožanka

 

Aromatická, stálezelená dřevnatějící vytrvalá bylina nebo polokeř, rostoucí do výšky 10–30 cm. Listy jsou vstřícné, vejčité, na okrajích vroubkované, bez palistů. Květy růžové, červené až karmínové s výrazným dolním pyskem a redukovaným horním pyskem kvetou v červenci až září. Opylovány jsou hmyzem. Plodem jsou 4 oválné tvrdky.

 

Světlomilná rostlina, rostoucí na suchých, živinami chudších, převážně vápnitých půdách. Optimum svého výskytu nachází v suchých trávnících, na skalních výchozech, v lesních lemech, ve světlých teplomilných doubravách, křovinách a borových lesích. 

Celkový areál zahrnuje většinu jižní a střední Evropy, na východě sahá po řeku Don, Kavkaz a Írán.

 

Ožanka kalamandra je pěstována jako okrasná rostlina na zahradních záhonech nebo ve skalkách, suchých zídkách. Vyžaduje slunečné polohy, propustné půdy. Snese přísušky. Na stanovištích se ožanky rozmnožují oddenky nebo dobře klíčícími semeny, pěstitelé také používají dělení trsů nebo řízkování. 

 

V minulosti bývala využívána jako léčivka při problémech s trávením, vzhledem k možnému poškození jater při větších dávkách se však od jejího užívání časem upustilo. Při zánětech, aftech či revmatismu je však možné ji užívat zevně formou obkladů.